Výlet do Blue Mountains

3.4.2010. ZASPALI JSME!!!!!! O HODINU!!!! 
Tímto hysterickým výkřikem mě Honzík vzbudil na mé narozeniny :-)
Otevřela jsem nechápavě jedno oko, zatímco Honzík špekuloval nad tím, proč budík nezvonil a jestli stihneme vlak do Blue Mountains, který jede za 10 minut. Když jsem mu vysvětlila, že určitě ne, popřál mi vše nejlepší k narozeninám, odjezd jsme odložili o hodinu a šli se nasnídat :-)

Cesta do Katoomby trvala 2 hodiny a rychle nám uběhla. Katoomba je romantické městečko se spoustou kaváren a pekařství, takže cesta do parku byla provoněná kafíčkem a sladkými koblížky. Protože hrozilo, že bych kvůli voňavému sladkému pečivu mohla ztropit scénu, přidali jsme do kroku a brzy dorazili na první vyhlídku. Děcka to jste neviděli!

Blue Mountains, Modré Hory, vypadají z vyhlídky jako starý olejový obraz. V modrozeleném oparu působí neskutečně! Opar tvoří výpary eukalyptového oleje stoupající z hustých lesů. Zvláštností těchto hor je, že nerostou nahoru ale dolů, takže se začíná na vrcholku na náhorní plošině a jde se dolů a pak se člověk vrací zpět nahoru.
K nejpůsobivějším scenériím patří Tři sestry. Název vznikl podle staré domorodé legendy, podle které jeden náčelník proměnil ve tři skály, aby je ochránil před únosem nepřátelského kmene. Náčelník byl ale v boji zabit a dcery už nemohl proměnit zpět ..

Naše cesta pak pokračovala na tzv. Echo point, kde byl nejkrásnější výhled na celé údolí i Tři sestry, ale i neskutečné množství turistů, kteří se nechali až sem dovézt autobusem. Mně se nejvíc líbil starý, tlustý, úplně černý, fousatý, smradlavý a celý počmáraný Aboriginec, který tam hrál na didgeridoo. Přes záda měl hozenou klokaní kůži. Skoro bych řekla, že byl pro spoustu turistů větší atrakcí, než výhled do údolí :-)

Zde mi taky Honzík koupil k narozeninám krásnou bílou kšiltovku, protože jsem se den před tím spálila půlku čela (vypadám jako semafor) a pěšinku na hlavě – takže to byl takový dareček z nutnosti :-)

Z Echo pointu jsme vyrazili na můstek mezi Sestrami a pak velmi úzkým a příkrým Obřím schodištěm (Giant Staircase) vytesaným do skály až na dno údolí. Sestup byl dost náročný, ale nikdo se neodvážil naříkat – všichni jsme věděli, že to samé budeme muset vylézt nahoru a to bude mnohem horší :-) Dnem údolí pokrytým úžasným pralesem jsme došli (já už jsem teda jenom pletla nohama) k fascinujícím, dech beroucím vodopádům.

Výstup jsme nakonec taky zvládli a nadšení s parádních výhledů a plni dojmů jsme vyrazili do městečka Leura a vlakem domů. Večer jsme chtěli oslavit moje narozeniny, ale byli jsme schopní už jenom rychlé sprchy a pár skleniček vína. Usnuli jsme vyčerpáním, ale s blaženým výrazem v obličejích :-)

Celou fotogalerii naleznete zde.