Túra do Orang Asli Village
Je to neuvěřitelné, ale i v neděli jsme se probudili do krásného slunečného dne, a tak jsme hned po snídani vyrazili opět do džungle. Zvolili jsme cestu č. 10 s cílem Orang Asli Village - vesnice původních obyvatel.
Naše putování začalo úsměvně - hned po prvních asi dvaceti metrech jsme odbočili doprava místo doleva a museli se vrátit na rozcestí :-) Ono není divu, vzhledem k tomu, že značení turistických cest tady prakticky neexistuje :-) Další hodinu jsme šli střídavě hustou džunglí a příjemnými cestičkami po vrstevnici. Jedinými kritickými místy byla část, kde cesta sesuvem svahu zmizela úplně, a část, kde cesta téměř zmizela a my se prodírali velmi hustou trávou vyšší než Honzík. Po návštěvě v Insect farm vůbec nechci vědět, co všechno se v té trávě schovávalo :-) Odtud pak jsme se v hrozném horku doslava vyplazili po "klouzačce z bahna" po úhlem dobrých 65° na rozcestí a dali se tak nějak podvědomě s kopce, tedy DOPRAVA. Po čtvrt hodině jsme došli k elektro-stanici, kam jsme ale bohužel dojít neměli. Na rozcestí jsme měli jít doleva. Všechno ale dobře dopadlo, Honzík to zase vymyslel, našel cestičku, která se na tu původní napojila (až na to, že jsme plánované převýšení museli překonat na několika násobně kratší vzdálenosti) a došli na úžasnou vyhlídku nad cílovou vesnicí. Tam jsme taky potkali fajn skupinku: Francouze, Britku a Kanaďana (mimochodem má alergii na lepek), kteří se spolu seznámili ten den na snídani v jejich hotelu a vyrazili společně na výlet. Tak jsme se připojili, dozvěděli se spoustu nových informací a příjemně popovídali.
Ve vesnici nebylo nic moc k vidění - jen už od pohledu velmi nuzné, staré, dřevěné nebo plechové polorozpadlé boudy, výjímečně domky, kam celé rodiny v minulosti vystěhovala malajská vláda a snažila se je převychovat. Lidé tam údajně nejsou šťastní, a to i bez ohledu na to, že tam co chvíli zastaví autobus plný turistů fotících kde co.
Po obědě v městečku Brinchang jsme navštívili místní budhistický klášter a příjemnou cestičkou jsme se vrátili do Tanah Rata. Podél cesty tekla malá říčka plná odpadků. Co nás ale šokovalo, byly děti, které se v té příšerné stoce koupaly kousel dál po proudu.
V Tahan Rata jsme ještě poseděli s Čechy, co tady staví tu pizzerii a kteří nám dali spoustu dalších dobrých rad (např. jak vybrat správný durian, což je úplná věda; jak vyléčit celiakii absolutním vyhladověním organismu; nebo že máme určitě ochutnat místní velmi silný, přeslazený černý čaj s mlékem).
Večer jsme naplánovali cestu na ostrovy Perhentian, zamluvili dodávku a zabalili všechny věci (propocené a špinavé od bahna a prádelna v nedohlednu). Důležitá informace - na ostrovech není internet, žádná banka a většinou ani elektřina, takže je možné, že se teď 4 dny neozveme :-)