Thailand - Chiang Mai dny další ...
Poslední dva dny v Chiang Mai jsme měli pořádně nabitý program. Na pondělí jsme naplánovali výlet za slony a na rafty (Mr. Whisky Trek), na úterý pak jungle flying. Ve středu měl být odjezd až pozdě odpoledne, a tak jsme zašli na vyhlášené thajské masáže.
Pondělní výlet začal - jak já říkám - "bambusovým vorováním". Na bahnité řece, ve které určitě plavalo bůh ví co, už na nás čekaly vory z bambusu svázané pneumatikou a taky naši průvodci - už od pohledu veselí hoši :-) Bylo nás celkem 5, my tři na jednom voru, cizí pár na druhém. Náš vor vypadal parádně stabilní, téměř jsme se nenamočili dokonce ani v malých peřejích, a tak jsme měli možnost vychutnávat ticho a krásnou přírodu plnou vážek nad hladinou a hadů na břehu. K našemu překvapení se z druhého voru neustále ozývalo ječení, silné plácání do vody a pokaždé, když jsme se otočili, byla půlka voru pod vodou, zatímco slečna se snažila zoufale držet nad vodou. Pochvalovali jsme si, jaké jsme měli štěstí se stabilním vorem - ovšem než do doby, než nás druhý vor dohnal. Jeho průvodce se totiž řídil heslem "no wet, no fun" a jakmile byl dostatečně blízko, skočil nám na zadní část voru a div, že nás nepotopil. A zatím co my se zuby nehty drželi bambusu nad vodou, on stihl ještě dlouhým bidlem silou plácnout do vody těsně vedle nás, takže jsme se strašně lekli a ještě nás osprchoval cákanec bahnité špinavé vody. Teprve teď začalo to pravé bambusové dobrodružství a jekot se začal pravidelně ozývat i z naší lodi. Tedy hlavně můj jekot,že... :-)
Odtud jsme vyrazili na slony. Na obrovské chobotnatce jsme narazili hned při příjezdu, když klidně a pomalu přecházeli silnici. Zdenda vyfasoval místo za mahútem na slonově krku, já s Honzikem jsme seděli na "lavičce" s opěradlem ze železné tyče. Jízda na slonovi rozhodně není nic pohodlného. Shodli jsme se na tom, že to bylo spíš takové pralesní fitness. S námi to házelo ze strany na stranu, dopředu dozadu (někdy jsem měla co dělat, abych se v sedátku udržela) a přitom jsme věčně zády naráželi na tyč vzadu. Zdenda zase hekal, že mu sloní ramena příšerně masírují zadek a navíc ho neustále fackovaly obrovské sloní uši :-) Nejlíp se měl asi mahút, který seděl slonovi na hlavě. Dlouhé tvrdé sloní štětiny bych ale v zadku taky nechtěla mít zapíchnuté.. :-) Nejkrásnější bylo jednoznačně roztomilé slůňátko, které celou dobu pobíhalo kolem nás. U stanoviště na krátkou přestávku, kde už nás bolely všechny svaly, jsme mohli slonovi koupit pamlsek - tašku banánů. Jen zašustil sáček, začala chobotí rvačka o banány. Když je Zdenda dostatečně rychle nezásoboval, nabrali do chobotu hlínu a stříleli po něm za trest hroudy :-) V řece sebe i nás samozřejmě slon osvěžil obvyklým způsobem a jelo se zpět. Stihli jsme ještě pár fotek s úžasným slůnětem a vyrazili jsme k vodopádům.
V šíleném vedru jsme se prodírali uzounkou cestičkou kolem rýžových polí kamsi do džungle. Vodopád byl moc pěkný, jenom voda byla po dešti hodně zakalená, a tak se koupali jen ti nejodvážnější - tj. Honzik :-) Po krátké přestávce jsme se vydali zpět k dodávce. Na mě ještě čekal otřesný zážitek v místní turecké kadibudce a vyrazili jsme na najvyšší místo Thajska.
Bohužel začalo hrozně pršet a z plánované túry pralesem sešlo. Užili jsme si offroad, kdy jsme si doslova omlátili hlavy o střechu auta, jak to s námi mlátilo (adrenalin) a náš průvodce nám ukázal vesnice, kde se ještě do nedávna pěstovalo ilegálně opium. Díky snaze thajského krále jsou vesnice ve speciálním programu, který má lidi naučit pěstovat velmi žádané květiny pro boha Ganéšu - jsou taky hodně výnosným obchodem. Dokonce sem král osobně jezdí průběh programu a vesnice kontrolovat.
Na nejvyším vrcholu bylo krásná zima, tak jsme hned pookřáli a 300 schodů překrásným, doslova pohádkovým pralesem a mechem jsme vyběhli jako nic. Poslední zastávkou pak byl mohutný vodopád s krásnou přírodou kolem.
V úterý brzy ráno jsme vyrazili do "nikam". Všude byla jen džungle, strmé kopce, džungle, občas pár dřevěných chatrčí, džungle...
Zastavili jsme ve vesničce, kde se nás s veselým halekáním ujal sympaťák, kterému jsme měli říkat boss :-) Natáhli na nás horolezeckou výbavu a než jsme se vzpamatovali, už nás táhli džunglí. Zastavili jsme na malé dřevěné plošině a boss nám vysvětlil jak a kde se při jungle flying držet, kde mít a kde rozhodně nemít ruce, abychom se nespálili nebo nezranili o lano nebo karabinu (spálená kůže, useknuté prsty, apod). Nakonec nám vysvětlil, že první pomoc dávat neumí a místo lékarničky má jen tygří mast. V nikom z nás by se krve nedořezal, což ho zjevně hodně potěšilo. Najednou cvakla karabina a jeho asistent Dingo už hlavou dolů svištěl na protější strom. V naší skupině byla také Stephanie z Dánska. Slečna trpí silným strachem z výšek. K tomuhle výletu se vyhecovala, tohle ovšem nečekala. Přikrčila se, objala obrovský kmen, vyvalila oči a pravděpodobně čekala na konec světa. Stephanii si boss (nebo taky opičák jak si říkal) vychutnával na každém stanovišti. Dělal si z ní srandu tak dlouho a tak šikovně, že strach skutečně částečně překonbala a začala mu věřit, že tahle zábava je sice jeden velký adrenalin, ale bezpečná.
A tak jsme létali džunglí zavěšení v šílené výšce na laně a karabině, byli jsme spouštěni z různě vysokých plošin (10, 25, 40 metrů), kde nás boss odmítal spouštět pomalu (když jsem já a Stephanie hodně škemraly, řekl, že nás nechá spustit Gingem, který to zaprvé neumí a za druhé nezná slovo pomalu) :-) Nejhustější bylo, když si mě boss na jednom snanovišti nechal na konec. Už jsem veděla, že bude zle a něco mi zase provede. A taky jo. Karabinu mi připnul ne zepředu, ale zezadu mezi lopatkami, a než jsem se stihla rozkoutak chytl mi zezadu nohy a já zůstala půlkou těla vyset do prázdného prostoru s tou šílenou hloubkou pode mnou. Začala jsem ječet a obracel se mi z té výšky a práznoty žaludek, ale to už mě opičák šťouchnul a já letěla jak "superwoman" vzduchem. Lidi, byla to naprostá paráda a okamžitě bych si to zopakaovala. Super pocit.
Poslední den v Chiang Mai jsme se nechali namasírovat. Klasická thajská masáž je strašně moc příjemná, ale dokáže to být i docela bolestivá záležitost. Třeba když mi ta velmi milá malá dáma zkroutila nohy a sedla si na ně, nebo se mi lokty plnou vahou opřela do třísel. Párkrát jsem ji taky tajně podezírala, že mi prsty šťourá mezi svalem a kostí :-) Po masáži a čajíčku jsme se ale cítili bezvadně.
Cesta VIP autobusem do Bangkoku byla naopak horor. Zjistili jsme, že někteří další cestující zaplatili za cestu mnohem míň než my, což nás naštvalo hlavně v okamžiku, kdy jsme zjistili, že v tomto VIP buse je vytrhané ovládání klimatizace, nefungují světla a příšerně smrdí záchod. Navíc kolem nás seděli Britové, kteří byli jako spolucestující naprosto bezohlední a nesnesitelní. Nahlas se chechtali, i když všichni kolem se snažili v tom hrozném smradu spát, a dvě slečny tam neustále zpívaly, cvičily a mazaly si celé nohy i ruce tygří mastí - takže pak nesmrděl jenom záchod, ale i tyhle dvě mařeny :-) Ale aspoň jsme měli opravdu hodně místa na nohy, což bylo super a ne všichni v autobude měli to štěstí. Celí rozlámaní jsme v 5 ráno vystoupili v rozpáleném Bangkoku, který nám v tuhle brzkou ranní hodinu připomínal jednu velkou párty :-)