Ostrov Perhentian Kencil - D'lagoon

Z krásných Cameron Highlands jsme odjižděli s těžkým srdcem. Je tady toho ale tolik k vidění, že nikde nevydržíme moc dlouho:-) A tak jsme se vydali jedním z klimatizovaných minibusů do Kuala Besar - výchozího bodu na ostrovy Perhentians. Honzík ještě cestou fotil krásnou kopcovitou krajinu, Zdenda usnul a já se snažila nekoukat panu řidiči pod ruce ...

Cestování minibusem na místních rychlostních silnicích totiž silně připomínalo nějakou Bondovku. Velmi často jsem si připadala jako v autě šílené jeptišky - řidičky ve filmu Četník a mimozemšťané. Předjíždělo se v nepřehledných zatáčkách přes dvě plné čáry a stejně tak často bylo nezbytné vyhýbat se různým druhům dobytka jak u silnice, tak přímo v silnici. Pan řidič vždycky prudce zpomalil a nechal krávu, případně kozu v klidu přejít... Nejvíc nás dostávaly zase ty jejich motorky, hlavně když jsme předjížděli 10ti letého chlapečka na prckoletu. Motorky mají tady jako všude v Malajsii asi nějakou speciální výjimku a jezdí si jak a kde chtějí, a to bez jakéhokoliv ohledu na silničí pravidlla, bez ohledu na to, kde je silnice a kde není a v jakém směru se po té silnici jede :-)

Po krátké přestávce na parádní oběd (sice za 10 RM, ale formou bufetu a opravdu bylo z čeho vybírat) jsme si museli přesednout do jiného mikrobusu, který byl ale bohužel narvaný až k prasknutí. Já, Honzík a ještě jedna nějaká cizí slečna jsme se museli 'vejít' na jednu úzkou trojsedačku, zatím co Zdenda byl namáčknutý jak sardinka mezi krosnami s koleny až u brady :-)

Celí zpocení a dolámaní jsme dojeli do cíle. Zpáteční otevřené lístky na loď jsme si koupili už v Cameron Highlands, přesto jsme se museli ještě zaregistrovat a pak zaplatit zanedbatelný poplatek za pobyt na ostrovech. Nasoukali jsme se na loďku i se všemi batohy a dalšími cestovateli, nahlásili, že potřebujeme vysadit na D'Lagoon a loďka se pomalu rozjela. K našemu překvapení se hned za vlnolamem rozjela takovou rychlostí, že jsme se nemohli několik minut ani nadechnout. Protože na nás vyšlo místo na špici lodě, šílenou rychlost, drncání na vlnách a tudíž párádní adrenalin jak na horské dráze jsme si vychutnali nejvíc z celé posádky :-) Honzík se nás snažil vyfotit, ale nemohl ani pořádně foťák udržet v ruce :-) Líbilo se nám to moc. A při pohledu na širé moře a v dálce před námi několik malých ostrůvků se nás zmocňovala nekonečná romantika. Ještě víc jsme se začali tetelit, když loď zastavila u malé bílé plážičky s kokosovými palmami, pár dřevěnými chatkami a velkým náposem D'Lagoon. Přijel si pro nás chlapeček na další, malé loďce a kvůli korálům nás ke břehu dostrhal dlouhým bidlem, zatím co my jsme fascinovaně zírali na rozdováděnou opici, která skákala po břehu, lodích, palmách i lidech a bavila tak všechny kolem.

Rezervace pokoje jen po telefonu naštestí vyšla a po uvítacím drinku jsme se šli ubytovat. Chata pro tři za 85 RM na noc byla čistá, postele taky, ovšem v koupelně byl jen záchod se špatným splacováním a trubka se studenou vodou jakože sprchou. Umyvadlo nikde. Pár z Holandska, se kterým jsme se stihli seznámit na lodi, nám řekl, že jsme na tom oproti nim ještě hodně dobře :-) Lehce nás zarazila cedule s nápisem: "pokud bude v chatce jídlo, čekejte noční návštěvu". Moc bychom jí nevěnovali pozornost, ale lehce nás znervóznilo, když nám varování několikrat zopakoval i místní personál.

Už byl skoro večer, a tak jsme stihli už jen rychlou koupačku v neskutečně teplém moři, večeři a vynikající místní čokoládovo-banánový milk shake. Pověsili jsme moskytiéry, natáhli na ruce náramky proti komárům a ulehli. Já s Honzíkem na úplně křivou postel, kde jsme půlkou těla leželi v obrovské díře a navíc na nás nedosáhlo foukání větráku. Vzhledem k tomu, že v noci bylo úplně stejné vedro jako přes den, začala jsem se celá rozlámaná převalovat a vztekat, až jsem docílila toho, že se s námi celá postel rozpadla. Zařvala jsem úlekem, Honzik taky, za to Zdenda se mohl uchechtat k smrti. Ráno jsme ale díky tomu zjistili, že lze postel velmi snadno opravit a zbytek pobytu mi sloužila bezvadně. Co ovšem bylo horší - probudili jsme se poštípaní od komárů. Takže já jsem se bála malarie a kluci se mi smáli. Zbytek dne pokračoval výhradně ve smyslu relaxace. Plavání v horkém moři, čtení knížek a časáků (já jsem říkala, že se budou hodit), spánek v houpací síti, výlet přes džungli na druhou stranu ostrova na krásnou Turtle Beach (pláž jak z reklamy - bílý písek a korály, modré moře, palmy - kráása).

Bohužel ani další noc jsme nespali v klidu. Probudil mě šramot, načež jsem se lekla Zdendy, který zmateně hopsal po pokoji s baterkou a opakovaně zhasínal a rozsvěcoval světlo, vybíhal před chatu a vracel se dovnitř, načež začal blikat v koupelně. Řekla jsem si, že se z vedra a komárů definitivně zbláznil a usnula jsem. Ráno se ukázalo, že si milý Zdenda tajně v batůžku na zemi hamounil chleba a noční návštěva na sebe nenechala čekat. V noci honil po pokoji myš. No comment. Naštěstí se bojím jenom toho co lítá a nenásledovala žádná scéna z mojí strany, které so obával. Ožraný chleba hodil do koše na terase a šlo se relaxovat na pláž. Kluci si půjčili za 1O RM výbavu na šnorchlování (za 15 RM byly brýle, šnorchl i ploutve), já se opalovala. Odpoledne jsem se pochlapila a zkusila si to taky a moc se mi to líbilo. V korálech plavalo spousta krásných rybiček. Výsledkem tohoto dne bylo, že jsme měli všichni příšerně spálená záda a já jako bonus, tím že jsem se dopoledne opalovala, měla spálený i celý hrudník. Tropické sluníčko fakt peče a je potřeba dávat si velký pozor a být namazaný silnou vrstvou opalovacího krému pořád, i ve vodě při šnorchlování.

Večer se ukázalo, že opice je místní domací mazlíček. Přes den je uvázaná na řetízku, večer řádí na pláži, kouše lidi a ničí vše, co vidí. Nám roztrhala časopis, potvora. Protože měla sklony chovat se agresivně a maniakálně, pro zbytek pobytu jsme se jí vyhýbali :-) K dalším domácím mazlíčkům pak patřily dvě krásné sovy a také dva varani - jeden malý, druhý obr. Ten nás mimochodem přišel navštívit další noc - přilákal do Zdenečkův chleba v obpaďáku na terase. Navíc mě komáři poštípali do chodidel a prstů na noze, které mi následně lehce otekly a změnily barvu na červeno - fialovou.

Třetí den v osm ráno jsme lodí a taxíkem odjeli do Kota Bharu. Rychloloď z ostrovů na pevninu nám bez problémů objednal personál, rychloloď byla tentokrát ještě záživnější, protože byly velké vlny. Taxík jel o něco lépe než-li šílený minibus :-) S taxikáři se musí smlouvat. Cenu jsem uhádala ze 60 na 45 RM.

V Kota Bharu jsme se ubytovali v Zeck's Travellers Inn za 40 RM za pokoj pro tři. Koupelna je o patro níž a je to zase jen záchod a sprcha se studenou vodou bez umyvadla :-) Domací jsou upovídaní, ochotní se vším hned pomoct a pan domácí zná Škodovku a umí říct česky děkuji :-)

Město Kota Bharu nám nepřišlo nijak zajímavé. Zaujal nás jen Baťa a McDonald, Central Market nic moc a já osobně jsem byla dost nešťastná i z nočního food marketu. Ve strašném vedru tam leželo syrové maso, po kterém lezly tisíce masařek a vos (Poznámka od Honzíka: nebylo to tak špatné, masařky byly jen mouchy a nelezli všude, asi jako u nás na stánkách, jen na sladké pochoutky se přivalilo opravdu hafo vos, chutnal jim cukr, takže pokud si dáte něco co zrovna sudnají z ohně, není to problém, Zdenda může potvrdit ... nic nám není ani po ránu:-)). Honzík i Zdenda si pochutnali, ale já jsme smaženou rýži snědla jen s velkým sebezapřením a pak jsem se pořád sledovala, jestli nemám nějaké příznaky nějaké hrozné nemoci. Po noci, kdy proti 32°C nepomohl ani větrák v pokoji, se zdáme být všichni v pořádku, tak snad to přežijeme :-)

Více fotek najdete zde.

Příští zastávka - Chiang Mai, Thajsko. Jupí!! :-)