Konečně velryby!

Dneska jsme konečně vyrazili na velryby! V osm ráno jsme vyrazili vlakem do Cronully za Jančou a Liborem. Vyzvedli nás na nádraží autem a vyrazili jsme celí nadšení do Botany Bay National Park. Prý když neuvidíme žádné velryby, tak se aspoň pěkně projdeme :-) Já jsem se celá tetelila radostí a už jsem se nemohla dočkat, až se zmocním jejich dalekohledu :-)

Okamžitě jsme začali hypnotizovat hladinu. Janička nám dávala instrukce, co máme hledat - nazývala to "vláčkem" :-) Tedy obláček páry, hřbet, ocas.. Neviděli jsme nic. Už už jsme se začínali bát, že neuvidíme vůbec nic, ale Janča s očima jako ostříž nás upozornila zatím alespoň na roztomilého lachtana dovádějícího kousek od břehu. Převaloval se z boku na záda jako by se opaloval, pak na nás mával ploutví a nakonec vystrčil roztomilý čumáček a po dlouhém nádechu zmizel pod vodou. Pak už na nás mávaly jen ocasní ploutve, které připomínaly vystoupení nějaké amatérské aquabelly :-)

Zatím co Honzík se chtěl zase kamarádit s drzým havranem poskakujícím kolem nás, na hladině se kromě vzdálených a téměř neviditelných "vláčků" nedělo nic. A tak jsme křovím, loužemi a cestou necestou vyrazili k romantickému majáku. Všude kolem kvákaly žáby a zase jsme viděli buldočí mravence - 2 cm dlouhé potvory s obrovskými kusadly, jejichž bodnutí připomíná napadení sršněm - ale to říkala Janča - ověřit jsme to naštěstí nestihli.

Cestu zpět k autu bych ovšem nazvala jako žně :-) Vláčky jsme viděli každou chvíli a pak jsme dokázali krásně rozpoznat celou velrybu, její hřbet, ocasní ploutev... Jedna velryba dokonce celá vyskočila v okamžiku, kdy jsem zrovna já měla dalekohled! No úžasné!! Honzík taky koukal, a tak ji nestihl vyfotit :-)

Každopádně Keporkakové (velryby, které kolem Austrálie migrují nejčastěji) dokáží vyskočit nad hladinu i přesto, že měří až 16 metrů a váží neuvěřitelných 20 - 30 tun!  Protože plavou hrozně rychle (aspoň nám to tak připadalo), bylo pro nás amatéry nemožné pořídit kvalitní fotky - resp. jakékoliv fotky :-) Na většině fotek jsme nakonec měli jen pár vln, vydechovanou páru nebo v lepším případě velké šplouchance rozstříkující se vody po dopadu skákajících velryb. Nebo byly tak rozostřené, že nezachytávaly vůbec nic :-) Každopádně to byl neskutečný pocit být tak blízko těm obrovským tvorům a vidět s jakou lehkostí se noří do vln a znovu se vynořují, zatímco nad svůj hřbet vyfukují vysoký gejzír vody.

Keporkakové jsou chráněni teprve od roku 1966, kdy z důvodu přílišného lovu klesl jejich počet o devadesát procent. Dnes jejich stavy opět vzrostly k osmdesáti tisícům. Nicméně od roku 2007 Japonsko každoročně uloví kolem padesáti Keporkaků za tzv. „výzkumnými účely“. Není divu, že se proti Japonsku z těchto důvodů zvedá celosvětový odpor. Austrálie dokonce zvažuje podání žaloby na Japonsko v případě, že se nepodaří dohodnout se na ukončení zabíjení velryb, a to už letos v listopadu, tedy před zahájením velrybářské sezóny.

Spokojení a vyčerpaní jsme jako obvykle usnuli už ve vlaku :-)

Další fotky najdete zde.