Australská divočina
V sobotu, na prvního máje, jsme vyrazili na celodenní výlet do opravdické australské divočiny. Honzík naplánoval příjemnou, 11 km dlouhou procházku s tím, že cestou uvidíme překrásné vodopády (pokud by někdo měl zájem, tak zde najde o daném treku více). Počasí po ránu nevypadalo moc slibně, bylo pod mrakem a docela chladno, ale my jsme se nenechali odradit a vyrazili jsme na vlak.
Po hodině jízdy vlakem jsme se plní optimismu vyfotili u cedule s kilometráží a po úzké, prašné cestičce jsme vyrazili za dobrodružstvím. Bylo horko a dusno. Fascinovaly nás stromy s kúrou ohořelou od některého z četných letních požárů v buši i neskutečně hustý a naprosto neproniknutelný podrost. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Po krátké zastávce u polo vyschlé řeky, kde zbytky vody vytvořily jen malé tůňky, cestička jako by zmizela.. Barevná značka na kameni ale mluvila jasně, a jak Honzík zavelel, tak jsme statečně skočili do křoví. Po necelé hodině, kdy jsme se prodírali křovím, trávami vysokými jako Honzík plnými škrábajících trnů a ostrými větvičkami zakrslých stromů, začalo být horko nesnesitelné.
Úplně vyprahlí jsme pomalu stoupali po kamenech do strmého svahu. Do toho všeho se do nás pustilo obrovské hejno jakoby omámených much, které nepříjemně kousaly a držely se nás celou cestu – prakticky až k vlaku, kterým jsme jeli domů. Zničení, poškrábaní a dokousaní jsme dorazili ke zcela vyschlým vodopádům :-)
My jsme byli trošku zklamaní, ale pro Honzíka bylo nejdůležitější, že si konečně může dát svůj trojitý sendvič, o kterém nám vyprávěl prakticky celou cestu. K překvapení všech vytáhl z batohu dokonce i sweet - chilli omáčku ve skleněné lahvičce. Od překrásných vodopádů už vedla pěkně široká a pohodlná cesta. Šest kilometrů nám s plnými bříšky připadalo jako nic a s hejnem otravných much kolem hlavy jsme vyrazili k vlaku. Po třech kilometrech, kdy už jsme sotva pletli nohama, se nás nezmar Honzik snažil přemluvit k bonusovému výletu do nějakého pralesa, což znamenalo dalších 5 km navíc... Protože mu ale bylo po chvilce debatování úplně jasné, že by tam šel sám, pokračovali jsme dál po nekonečné cestě včetně hejna much zakousnutých v uších, za krkem, pod tričkem, pod čepicí a všude na ramenou, dál k vlaku.
Cestou jsme narazili na 2 cm velké červené mravence s neskutečně dlouhými kusadly, velké hejno nádherných černých papoušků kakadu nebo zvláštní kameny vypadající jako opršená a oschlá hrouda hlíny. Mně to připomínalo ještě něco jiného, ale Honzík mi zakázal napsat to do blogu. S bolavýma nohama jsme spokojení sami se sebou nasedli do vlaku a všichni jsme okamžitě usnuli.
Doma jsme se všichni shodli na tom, že to byl parádní den a že ten výlet Honzík naplánoval fakt parádně. Opakovat ho už ale asi nebudeme.. :o)
Další fotky najdete zde.